Až do roku 1945 byly Blankartice pravou selskou vesnicí, pro více než polovinu obyvatel bylo zemědělství hlavním zaměstnáním, ostatní dojížděli za prací do továren v Benešově nad Ploučnicí, nebo se věnovali drobným řemeslům, hlavně výrobě březových košťat, převážně v zimním období.
Zhruba uprostřed obce se až do roku 2009 nacházel koloniál, do roku 1945 v majetku rodiny Hudlových, poté Musílků. Rodina Hudlova si pak otevřela až do svého odsunu do Německa v obci druhý koloniál v domě, který stál v dnešní proluce pod chalupou v majetku rodiny Černých.
Podle dochovaných pramenů zahynulo ve II. světové válce 29 mužů, obyvatel Blankartic. Při odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce našla nový domov 1/4 v Německé spolkové republice a 3/4 v tehdejší Německé demokratické republice.
Škola v Blankarticích byla založena v roce 1833 jako pobočka školy v Rychnově a učitelem zde byl Josef Liehman. V roce 1902 byla vystavena nová školní budova se dvěma učitelskými byty a v roce 1935 moderně vybavena. Od dvacátých let byly učební pomůcky poskytovány bezplatně obcí. Škola byla dvoutřídní. Dlouholetými řediteli a učiteli byli postupně M.Chaloupka a J.Holub.
Od roku 1914 se postupně vystřídali na postu starosty obce Stephan Hanke, Adolf Fiedler, Emil Arlt a Eduard Kochel.
Blankartice od nepaměti patřily ke kostelní farnosti sv. Bartoloměje v Rychnově. Od roku 1530 – 1621 byly luteránské, později mezi lety 1627-1787 závislé na kostele ve Verneřicích. Obecní matrika je zachována a uložena ve Verneřicích. Na hřbitově obce, který byl založen v r. 1881, se nacházela pamětní deska padlých v I. světové válce, která byla zasazena do válečného památníku z r. 1888. Hřbitov byl v druhé polovině 20. století v obci zrušen a pohřbívá se v Heřmanově. Na pozemku vedle hřbitova se nacházela kaple s kamenným obrazem (Wurmův pozemek, který patřil k č.p. 80).
V roce 1961 zůstalo v obci pouze 137 obyvatel a tento počet se postupně dál snižoval. Koncem 60. let minulého století byla velká část neobydlených (vybydlených) domů srovnána se zemí. Po nich zůstaly jako vzpomínka zavalené sklepy a studny na více místech obce. Snížení počtu obyvatel mělo za následek, že v obci dnes není škola a ani žádné kulturní zařízení. Školní budova je dnes v soukromých rukách a v nedobrém stavu.
Většina nemovitostí v obci je již hodně let v majetku rekreantů – chalupářů, kteří sem jezdí trávit víkendy a ve velké většině se starají o dobrý stav svých objektů a pozemků. Někteří z nich po dosažení důchodového věku tu tráví celý rok. V obci jsou k dnešnímu dni tři selská stavení, evidované státem jako kulturní památka – čp.3 v majetku rodiny Střeštíků, čp.4 v majetku rodiny Barákových a čp. 47 v majetku rodiny Kalových, všichni rekreanti. O tyto památky se rovněž vzorně starají.
